Příběh pacienta

Měl jsem štěstí. Přišel jsem včas.
Ovšem nikoliv vlastní zásluhou. Takže se nemohu tvářit, že jsem óbr kabrňák. Neboť kdyby bylo po mém, utrpěl bych s rakovinou prostaty prohru nejtěžší. Dřív nebo později.
A to jsem si myslel, že pro své zdraví dělám maximum. Hotový celibát - nikdy v životě jsem nekouřil, nepil alkohol, neznám ani chuť kávy. Tradiční vepřo, knedlo, zelo si dávám jednou dvakrát do roka, abych neurazil. Navíc pořád přiměřeně v  pohybu, aby tělo nezlenivělo. Tudíž preventivní prohlídky mé tělesné schránky nebylo třeba - usoudil jsem.
Vše fungovalo a šlapalo jedna báseň.
Pak mi umřel pes a mě to dost sebralo. V tom srabu a slabosti absolvoval jsem pod nátlakem manželky a rodinné lékařky řadu vyšetření. Tak se přišlo na to, že rakovině se v mém těle zalíbilo.
Dostavil jsem se včas, ovšem nikoliv vlastní zásluhou.
Tři měsíce po operaci vrátil jsem se v plném tempu do normálního života.
Bez plenek, bez škraloupu na duši se snáz zapomíná.
Jenom slova klasika jsou pro mne hutnější než dřív: Život je dar. Bez ohledu na to, co nás v něm čeká.

Zdeněk Žurman